AC Milan

Historie fotbalového klubu AC Milan

Založen 18.prosince 1899 britskými obchodníky v čele s Alfredem Edwardsem. Původní název klubu byl Milan Cricket and Football Club. Za klubové barvy zvolili černou a červenou, což jeden ze členů, Hubert Kiplin, vysvětlil takto : " červená je barva dábla, černá vyvolává strach, obavy" V roce 1900 vstoupil klub do ligy, hned za rok ji vyhrál.Vítězství Milán zopakoval v letech 1906 a 1907. Prvním skutečným miláčkem publika se však stal až Ital. Jmenoval se Renzo de Vecchi a za Milán hrál v letech 1908 - 1913. Dlouhá léta byl kapitánem reprezentačního mužstva a je vůbec nejznámější postavou italského fotbalu v jeho amaterské éře. V meziválečném období se však AC Milan ocitl ve stínu svého odvěkého rivala ze čtvrti San Siro - Interu, který v té době hrál pod názvem Ambrosiana.Od roku 1939 byl název klubu Milan Football Club. Od roku 1946 nese klub název AC MILAN, který zůstal dodnes.Rossoneri, tedy červenočerní, museli na další úspěch čekat až do roku 1951.

Tehdy se začali v Italii poprvé prosazovat zahraniční hráči a AC Milán vsadil na Švédy. Ti v roce 1948 vyhráli olympijský turnaj v Londýně, což bylo první větší měření sil po druhé světové válce. Brzy po něm se milánským fanouškům představilo švédské útočné trio, které vstoupilo do historie pod skandovanou zkratkou Gre - No - Li. Gunnar Gren, Niels Liedholm, Gunnar Nordahl - trojice vynikajících fotbalistů. V AC se postarali o nevídaný vzestup týmu. Už v roce 1951 vyhrává Milán po 44 - lete přestávce znova mistrovský titul hlavně díky tomuto triu. Útočná hra Milána přiváděla obránce italských týmu do kolen, triumf na turnaji Copa Latina (1951) za účastí z mistrů ze Španělska, Portugalska, Francie a Itálie jen zvýraznil silu AC. Ze Švédů se s Milánem spojil nejpevněji Liedholm. Deset let v něm hrál a třikrát se sem vrátil jako trenér.

Po seveřanech přišli Jihoameričané. Nejprve Juan Antonio Schiaffino, uruguayský mistr světa z roku (1954 - 60) a dokonce přijal italské občanství. Podobný osud měl Brazilec José Altafini, který byl v roce 1958 členem týmu mistrů světa. Pak se přestěhoval do Milána, stal se Italem a na MS v Chile už reprezentoval svou novou vlast. V italské lize nastřílel 216 gólů, poslední v roce 1967 v dresu Juventusu, když už mu bylo 38 let.
Už ve druhé polovině padesátých let měl AC Milán jedno z nejlepších mužstev v Evropě, ale zlomit hegemonii madridského Realu ještě nedokázal. V roce 1958 s ním prohrál ve finále v Bruselu po prodloužení 2:3. Až o pět let později zdolal ve Wembley Benfiku Lisabon 2:1 a poprvé usedl na evropský trůn. Tehdy dal oba góly právě Altafini a druhým hrdinou byl 19letý fotbalista, který se pak stal v milánském i světovém fotbale nezapomenutelným pojmem. Jmenoval se Gianni Rivera a když o něm byla řeč, italští tifosi automaticky dodávali "Zlatý chlapec". Svou technickou hrou plnou nápadů bavil diváky až do roku 1978 a když pověsil kopačky na hřebík, usedl v Miláně do křesla technického ředitele. To už ve fotbalových encyklopediích u jeho jména stálo: mistr evropy (1968), držitel Zlatého míče (1969), účastník čtyř světových šampionátů, majitel stříbra z roku 1970 a šedesátinásobný reprezentant Itálie.

V Miláně však nikdy nebyl osamoceným hrdinou. Na začátku šedesátých let byli mezi jeho skvělými spoluhráči například Cesare Maldini, tehdejší kapitán mužstva a otec dnešního obránce Paola, Giovanni Trapattoni, později jeden z nejúspěšnějších trenérů v Juventusu a Interu Milán, nebo Brazilec Amarildo, který nám dal ve finá le MS v Chile jednu z branek. Po nich přicházeli do klubu, v němž díky obrovské popularitě a štědrým sponzorům v čele s výrobcem pneumatik Pirelli nikdy nebyla nouze o peníze, další hvězdy a vybrat z nich ty nejzářivější nebude snadné. Blonďatý německý obránce Karl-Heinz Schnellingel, který byl také na čtyřech světových šampionátech. Kurt Hamrin, další Švéd, neudržitelné pravé křídlo s více než 400 zápasy v italské lize. Pierino Prati, jeden z nejobávanějších italských kanonýrů všech dob.

Dlouhá léta se klub hřál na evropském vysluní - v roce 1968 vyhrál ve finále PVP v Rotterdamu nad Hamburkem 2:0, o rok později deklasoval ve finále PMEZ Ajax 4:1 a v neobyčejně tvrdém duelu s Estudiantes La Plata dokázal, že je nejlepší na celém světě. Ještě v roce 1973 znovu triumfoval v PVP, když v semifinále vyřadil Spartu a v rozhodujícím zápase pak v Soluni vyhrál nad Leedsem 1:0. Tím se uzavřela jedna slavná kapitola jeho historie. Vedle výborných hráčů, o nichž už byla řeč, ji provázelo jméno, na které už sedá prach zapomnění. Pod pohárovými úspěchy AC Milán v šedesátých i sedmdesátých letech je jako trenér podepsán Nereo Rocco. Byl to právě on, a nikoli známější Helenio Herrera, kdo uvedl v život obávané catenaccio neboli řetízek. Systém s dvojím krytím soupeřových hráčů byl sice na pohled pěkný, ale ve své době a ještě i o mnoho let později dokonale učinný.

V roce 1979 AC Milán získal desátý mistrovský titul, což podle italských zvyklostí zajistilo mužstvu zlatou hvězdičku na dres. Pak ale v klubových barvách převládla černá. Předseda klubu Felice Colombo a brankář Enrico Albertosi byli v roce 1980 usvědčeni z podvodu, z manipulace s výsledky v zájmu černých sázek takzvaného Totonera. AC Milán musel opustit nejvyšší soutěž a i když se po letech vrátil, na někdejší slávu nemohl ani pomýšlet. I v tomto chmurném období měl výborné fotbalisty, jakými byli hrdina z MS v roce 1982 Paolo Rossi, Belgičan Gerets nebo anglická trojice Blisset, Wilkins, Hateley, ale fanoušci mohli jen zpovzdáli přihlížet radosti těch, kteří si za svůj klub vybrali Juve, Inter nebo AS Řím.

Obrat k lepšímu nastal až když kormidlo převzal televizní magnát Silvio Berlusconi. Nešetřil penězi k vybudováni zbrusu nového superklubu ho podle střízlivých odhadů přišlo na čtyřicet miliónu dolarů, ale to by nebylo nic platné, kdyby při výběru posil neměl šťastnou ruku. Na stadión Giuseppe Meazzy přišel nizozemský trojlístek Van Basten - Gullit - Rijkaard a italští reprezentanti Donadoni s Ancelottim, ale také Arrigo Sacchi, při podpisu smlouvy v létě roku 1987 prakticky neznámý muž a dnes jeden z nejuznavanějších světových trenérů. Jako fotbalista nikdy nevynikal, pracoval v továrně na boty, když se v roce 1977 pustil do trénování dorostenců v AC Cesena. Protože ho to bavilo, absolvoval trenérskou školu v Covercianu a v roce 1982 nastoupil na svoji první štaci v Rimini. O tři roky později přišel do Parmy a hned ji přivedl do druhé ligy. V pohárovém utkání jeho svěřenci nečekaně porazili právě AC Milán a to rozhodlo.
Silvio Berlusconi si ho vybral jeko nástupce odcházejcího Švéda Liedholma. Sacchi milánského předsedu přesvědčil, že cesta k úspěchu vede jedině přes útočný fotbal. Zvolil tedy úplně odlišný styl než Nereo Rocco před čtvrtstoletím a dobyl s ním ještě větších úspěchů. AC Milán se stal pod jeho taktovkou světovou jedničkou, vyhrál všechno co se dalo, navíc stylem, který si získal obdiv fanoušků na celém světě. Ale znovu se ukázalo, že žádné mužstvo se dnes neudrží na vrcholu déle než tři roky. Slavná éra Realu let padesátých už patří navždy minulosti.

Hráči, poté co dosáhnou absolutního úspěchu, buď ztrácejí motivaci, nebo podléhají psychickému tlaku okolí, jež žáda stále jen vítězství. Týden co týden je čekají soupeři, kteří nemají co ztratit a nastupují s jasným cílem - svrhnout fotbalového krále z trůnu. Svou roli hraje i zranění, která se Milánu ani trochu nevyhýbala. V roce 1992 nastoupil po Sacchim staronový trenér Fabio Capello. Během pěti let dokázal s AC Milán vybojovat čtyři scudetta. V roce 1994 vybojoval prvenství v PMEZ, když ve finále rozdrtil velmi silnou Barcelonu. K oporám patřili Marcel Desailly a Daniele Massaro. V roce 1996 vyhrál AC milán šestnáctý titul. V mužstvu hrál Roberto Baggio, který do Milána přišel z Juventusu. V roce 1998 ukončil svou kariéru opora zadních řad Milána Franco Baresi, který hrál jen za AC Milán a to dvacet let. Po dvou letech neúspěchu se AC Milán zase našel a vybojoval další titul. K oporám patřil Zvonimir Boban a německý hlavičkář Oliver Birhoff.